"Je tu. To je dobře," vydechl si manažer Zlaté tretry Alfonz Juck. Do salonku VIP na ruzyňském letišti vstoupila rázně a s úsměvem Marion Jonesová, trojnásobná olympijská šampionka. "Ahoj," pozdravila a rozhlédla se kolem sebe. Čekali na ni dva bodyguardi, kytice patnácti růží v českých národních barvách a startovní číslo.

Kabelku podala manažerovi, ochotně odpovídala na otázky. "Jsem tu ráda, těším se," řekla osmadvacetiletá atletka. V roce 2002 vyhrála na ostravské Zlaté tretře dvoustovku. Letos, v sezoně svého comebacku, přijela skákat do dálky.

Před dvěma lety jste se dívala do mapy, kde Ostrava leží. Co o ní víte dnes?
Že závodit v Ostravě je zábava. Tehdy jsem startovala na pěkném, malém mítinku, o kterém mnoho lidí nevědělo. Dnes patří k nejpopulárnějším na světě. Jen se podívejte na startovní listinu: skoro každý chce do Ostravy. Jsem ráda, že mě organizátoři pozvali. A těšila jsem se i do Prahy, je to krásné město.

Zato Ostrava je spíš průmyslová.
Ale pořád docela tichá a malá. Nikdy byste tam nehledali nejlepší světové atlety.

Budete startovat v dálce. Proč ne ve sprintu?
S trenérem a manažerem jsme cítili, že tentokrát bude lepší v Ostravě skákat. Od roku 2000 jsem v Evropě do žádného závodu v dálce nenastoupila, potřebuji se na ni soustředit. I když vím, že stovka tady bude hodně zajímavá. (např. s mistryní světa Torri Edwardsovou - pozn. red.)

Jaký výkon plánujete?
Určitě za sedm metrů.

Vracíte se ke sportu jako matka, máte ročního syna Tima. Porod obvykle atletkám prospívá. Platí to i o vás?
Díky synovi jsem šťastná. A když jste šťastní, i na dráze se zdá všechno snazší.

Napadlo vás během mateřské přestávky, že byste se už vrátit nemusela?
Trochu ano. Miluji však soutěže, sport. To je můj život. Vzdát se ho? To zatím nechci. Jsou okamžiky, kdy bych raději zůstala u Tima, než abych šla na dráhu. Ale také na sebe ráda tlačím, dostávám se výš a výš.

Někdy je však složité stihnout obojí.
Nestěžuji si, neměnila bych za nic na světě. Syn pro mě neznamená vyrušení, je pro mě nejdůležitější. V minulosti to byla nejspíš atletika, rozhodně stála mnohem výš než teď.

Jak často malého Tima vídáte?
Denně - pokud necestuji. Jakmile jedu třeba na dva dny pryč, už je to moc obtížné. Lidé se mě ptají, jestli je pro mě těžké trénovat. Ne, není. Těžké je být pryč od jediného dítěte.

Máte chůvu?
Ne, vše obstará rodina. Malého Tima hlídá babička, matka mého přítele. (Tima Montgomeryho, světového rekordmana na 100 metrů - pozn. red.)

Bude ze syna sprinter či basketbalista? Vy jste u basketbalu začínala.
Kdepak, Tim bude spíš politik nebo hudebník. Ačkoliv každý tipuje, že z něj vyroste atlet.

Být politikem je lepší než sportovcem?
(Se smíchem) Byl by pod menším tlakem.

Přesto: zdědil Tim geny po rodičích?
Nevím. Odhadovat talent by bylo předčasné. Je to normální, zdravý, jedenáctiměsíční kluk.

Před minulou olympiádou v Sydney jste vyhlásila, že chcete pět zlatých medailí. Získala jste tři. A co v Aténách?
Chci závodit ve svých individuálních disciplínách: stovce, dvoustovce a dálce. A pak? Ve štafetách, ale v jakých a v kolika, to je zatím stále otevřené.

Stejně jako vaše žurnalistická kariéra? Loňský světový šampionát jste spolukomentovala pro stanici Eurosport.
Momentálně mají přednost dítě a příprava na olympiádu. Ale komentování loňského mistrovství jsem si užila. Doufám, že až moje kariéra v roce 2008 skončí, budu stát na druhé straně kamery.

iDNES - Tomáš Macek, Barbora Žehanová