Ostrava - Těšil se, že po skončení aktivní kariéry bude mít více času, ale opak je pravdou. „Když bývalý sportovec přestane závodit, ztratí práci a většinou má spoustu času. Pak vznikají různé syndromy, které mají i své názvy, ale to jsem zatím nepoznal a vlastně je to dobře,“ usmál se Jan Železný a vzápětí dodal: „Spíš mám opačný pocit, že jsem se zbláznil a neměl jsem se pouštět do tolika věcí.“ Světový rekordman v hodu oštěpem, trojnásobný olympijský vítěz i mistr světa včera v rámci Moravské Daylong Tour zavítal do Ostravy. Po odpolední návštěvě dětského oddělení Vítkovické nemocnice Ostrava poskytl Deníku exkluzivní rozhovor.

Od účastníků besedy jste dostal spoustu otázek, která z nich vás nejvíce zaskočila nebo překvapila?
Spíše mě překvapilo, že všichni byli spontánní, což je dobře. Mám opačné zkušenosti, často zvedá ruku jediný člověk, ale tady se nebáli zeptat se.

Máte teď více času na podobné charitativní akce?
Právě, že méně. Už vloni jsem slíbil, že do vítkovické nemocnice přijedu, ale nedodržel jsem to, takže teď snad budou všichni spokojeni. Po skončení kariéry jsem začal dělat spoustu jiných věcí a časově to nejde až tak podle mých představ. Dříve jsem sám dlouho dopředu rozhodoval o tom, kde budu závodit, zatímco teď často musím měnit program na poslední chvíli.

Od doby, co jste v Mladé Boleslavi oficiálně ukončil kariéru, uplynuly čtyři měsíce. Jak prožíváte dobu bez přípravy a závodění? Kdy jste vůbec naposledy držel v ruce oštěp?
Tento týden v pondělí, protože kluci z mé tréninkové skupiny byli házet. Ale zatím mi to nepřipadá nijak zvlášť jiné, než to bylo dříve. Asi je to i tím, že v současném období jsem začínal házet v Jižní Africe a sezona jako taková odstartuje až v květnu nebo v červnu. Pak to asi bude složitější. Až přijedu na Zlatou tretru do Ostravy a budu sedět na tribuně a jen se dívat, jak ostatní házejí a říkat si, že už mezi ně nepatřím (nedokončí větu a zamyslí se). To bude těžké.

V tuto dobu jste prakticky každý rok trénoval v Jihoafrické republice. Teď se za okny sype sníh, což je pro vás asi velký nezvyk.
Zatím žádná zima nebyla a mohl jsem mít jen deprese ze tmy, ale zase jsme hodně mohli trénovat venku. Uvidíme, jak to bude dále. Kdybych si ale mohl vybrat, v únoru bych se sebral a odjel za klukama do Afriky za sluníčkem.

Asi jste zaregistroval, že tam teď vašeho kamaráda Romana Šebrleho trefil oštěp.
Nemám informace, jak k tomu došlo, ale hlavní je, že se nic vážného nestalo. Oštěp je zbraň, následky mohly být horší. Ale jak znám Romana, on často jen tak chodí a nedívá se kolem sebe. Až přijede, tak ho buď polituji, nebo mu vynadám (smích).

Prý vás doslova pohltila trenéřina a děláte si zálusk na vítězství v anketě o nejlepšího trenéra roku?
(mávne rukou) Jednou jsem dostal otázku, jestli bych tu cenu chtěl někdy získat. Jako asi každý jsem odpověděl, že ano, ale určitě to není na programu letošního roku. Hodně záleží na štěstí, dostatku talentu. Někteří kluci vypadají velice dobře, věřím jim.

Jak daleko je vaše studium trenérské licence?
Chodím pořád do školy, ještě jsem nedokončil první ročník. Mám čas do konce března, jsem zvědavý, jak to stihnu. (směje se)

Když vás tak poslouchám, asi se nenudíte.
Mám méně času, než jsem si představoval, možná i proto, že jsem si nedal žádnou pauzu. Chci trénovat, do toho aktivity Mezinárodního olympijského výboru a další věci, které musím udělat. Spíše jsem zahlcený, ale asi je to dobře. Nejhorší přechod je, když skončíte na vrcholové úrovni a jako docela dobrý sportovec najednou nemáte práci. Pak vznikají různé syndromy, které mají i své názvy, ale to jsem zatím nepoznal a vlastně je to dobře. Spíš mám opačný pocit, že jsem se zbláznil a neměl jsem se pouštět do tolika věcí. Dokonce i odmítám pozvánky ze světa na vyhlašování různých anket. Zatím po tom netoužím, za rok nebo za dva se to může změnit, ale to už mě zase nemusí zvát.

Věnujete teď více času rodině a jiným sportům?
Rodině určitě, ale s těmi sporty… Koupil jsem si kompletní výbavu na lyže a až dosud nikde nebyl sníh. Občas si s kamarády zajdu zahrát fotbal, ale třeba tenisové rakety jsou pořád ve skříni.

Jste ambasadorem Zlaté tretry, jak se na ostravský mítink těšíte? Letos budete poprvé v jiné roli?
Tretra pro mě znamenala hodně. Vždycky jsem říkal, že mám pořadí olympiáda, světové a evropské šampionáty a hned potom Zlatá tretra. Hlavně kvůli skvělému ostravskému publiku. Letos se těším jako divák, ale zároveň se netěším, protože budu už jen tím divákem. A navždy. (trochu smutně)

Jako člen Mezinárodního olympijského výboru (MOV) určitě sledujete polemiku o kandidatuře Prahy na uspořádání olympijských her. Máte vyhraněný názor?
Mít olympiádu v Praze je krásné přání, ale pohledů je hodně. Zpočátku jsem neměl dostatek informací, takže jsem se k tomu nechtěl vyjadřovat, abych nevypadal jako hloupý Honza, který jako bývalý sportovec automaticky řekne ano. Poté, co jsem viděl některé studie a projekty, říkám, že to možné je. Ale rozhodující slovo bude mít MOV. Dosud totiž nikdo nikdy nevyhrál hned při první kandidatuře, hodně bude záležet na diplomacii. Kandidaturu Prahy pro rok 2016 vidím jako velice složitou, protože o čtyři roky dříve bude olympiáda v Londýně a většinou se pak mění kontinent. Proto jako reálnější považuji rok 2020, důležité bude všechno důkladně vysvětlit, zvážit pro a proti a pak se rozhodnout.