PRAHA – Spojení krásných lidí na krásných fotografiích stále nekončí. Světoznámý fotograf JAN SAUDEK představil už druhý kalendář, pro nějž mu stáli modely armádní sportovci Dukly a slíbil, že to není naposled. "Sportovci jsou nejlepší. Nemají stud a nemají se za co stydět," řekl Saudek.

Loni jste dostal za odměnu duklácký dres, letos kromě dalšího dresu i trenýrky. Jak je využijete?
"Chodím na plácek, kde je poměrně chladno, cvičit. Ale když tam přijdu na jaře, až to bude zase na trenýrky, věřím, že to získá obdiv."

V čem bylo fotografování sportovců jiné než loni?
"Dívky i hoši byli ještě shovívavější. Focení málokdy přesáhlo několik minut. Výsledky jsou snesitelné. Mám z toho radost, nikdy se mi tak dobře nedělalo jako se sportovci. Sportovci jsou nejlepší. Nemají stud a nemají se za co stydět."

Které fotografování jste si nejvíc užil?
"Já jsem zahájil tím nejslavnějším a nejlepším na světě. Dana Zátopková, Jan Železný a krásná Bára (Špotáková – pozn. red.). To byla konstelace, která se nebude nikdy opakovat. Snažil jsem se, aby moc netrpěli. Všichni byli oblečení. Já, když jsem fotil, byl jsem nahej. Ale měl jsem přes to šaty. Tu fotku mám moc rád. To je historie. To se nebude nikdy opakovat."

Obletí tahle fotka svět?
"Já doufám, že se to stane. Máme se čím chlubit."

Modely jste si vybíral sám?
"Je pravda, že minule to dvakrát nešlo. Nebudu jmenovat. Jednou to byl pan Poříz a jednou dívka Sáblíková. Ti dva byli maličko neochotní. Tentokrát jsem si vybral lidi, kteří se mnou spolupracovali. Snad je to na tom vidět. Každý jeden byl bez výhrad. Romana Šebrleho jsem mučil, musel udělat asi padesát kliků. Nakonec to zvládnul. Já jsem mu šel příkladem. Jsem nerad, když jsou nedorozumění a někdo mi říká, že ho chci zesměšňovat nebo je to proti zásadám japonského bojového umění. Snad to dopadlo dobře."

Po Romanu Šebrlem jste chtěl kliky, aby se mu natónovaly svaly, ale je zdokumentováno, že jste dělal kliky i sám…
"Šel jsem příkladem! Chtěl mi dát pár facek. Byla tam dívka, která Romana polévala, aby byl jako zpocenej. Bylo třicet ve stínu a on ne a ne se zpotit."

Kolik uděláte kliků?
"Sportuju tak, že zvedám sklenici. Když jsou ženský, tak sto kliků udělám, ale prý ošizených. Ale já se nelíbím, mám vlčí mlhu, vidím všechno rudě."

Oceňujete, co sportovci dokážou?
"Sport je výtečná věc. Nic se mu nevyrovná. Učí vás to dosáhnout určitého cíle. Nemůžete si lehnout, přestat veslovat a spadnout do vody, musíte se do cíle dopotácet. To jsem se naučil. Na rozdíl od některých současníků jedu naplno, zatímco oni sedí u televize. Případně leží. Zažil jsem chlapa, který měl televizi naležato, jak ležel."

Jakého světového sportovce byste chtěl mít před objektivem?
"Úžasný by bylo fotit toho sprintera Bolta. Ten mi připadal, že je velice normální. Já jsem ho ve filmu neviděl, ale jak jezdím tím metrem, tak jsem přes ramena lidem četl, jakej je to frajer. Myslím, že s ním by nebyla těžká práce. Já bych ho třeba dělal s cylindrem, jak blbne. Ne jako sportovce, ale jako sebevědomého mladého kluka."

To by možná šlo zařídit, ne?
"Šlo. Ale já jsem nějak zvyklej na svý prostředí. První kalendář jsem fotil jenom indoors, v ateliéru. A teď to bylo většinou u mě na zahradě. Moc jsem nevycházel. Ne, že bych nemohl vycházet. Jsem v pořádku a klouby mi slouží. Zkrátka nemám na to, abych soutěžil s velkýma soutěžníma světovýma fotografama. Já dělám něco jiného. Je to velký to říct a namyšlený, ale já fotografuju duši."

A co kdybyste dostal při květnové Zlaté tretře v Ostravě s Boltem dvacet minut?
"Dvacet minut je moc. Tak dlouho nefotím, to bych padnul. Ale je to zajímavej návrh. Protože ten chlapík zřejmě ještě bude dobrej nějakou dobu. Ale to není v tom, jak je dobrej. Ale jak je přirozenej, a jak z toho nedělá vědu, to je úžasný."

Takže byste takovou nabídku přijal?
"Jo. Z Ostravy teď vedou dálnice, v tom by nebyl problém."